Také si spočítal, že když bude vyrábět skleněné odznaky, které budou levnější než kovové, uspěje. A nemýlil se. Z dnešního pohledu to může vypadat jako drobnost, ale 30. a 40. léta dvacátého století byla zlatým věkem spolků, sportovních klubů, sokolských jednot, sdružení baráčníků, politických hnutí a stran. Odznaky hrdě nosil každý člen příslušné komunity.

Na jaře roku 1944 nastala v rodině Halamových radostná událost. Narodil se syn, pokračovatel rodu i rodinné sklářské tradice. Dali mu křestní jméno František, po tatínkovi i dědečkovi.

Konec války přivítal František Halama i se svými padesáti zaměstnanci v dobré zdravotní i finanční kondici.

Firma se mohla znovu rozletět do světa, který se po šesti válečných letech svobodně nadechoval. V jarním vzduchu se vznášela naděje a radostná očekávání.

Nikdo v Železném Brodě, ani vizionář František Halama, neměl ponětí o plánech sovětského vládce Josefa Stalina a nikdo nepočítal s tím, co mělo přijít za tři roky.

Z dnešního pohledu se může poválečný vývoj v Československu jevit nepochopitelně. Tehdejší situace v srdci Evropy k němu však nezadržitelně spěla.

Roosevelt s Churchillem a Stalinem už před koncem války dojednali na Jaltě, jak si USA, Británie a Sovětský svaz rozdělí sféry vlivu v poválečné Evropě. Obyvatelé Československa byli vděční sovětským vojákům, že jejich zemi osvobodili od nenáviděných nacistů. Lidé po prožitém pekle zatoužili po budování ráje na zemi. Nacistickou ideologii „nadřazené rasy“ vystřídala Sovětským svazem prosazovaná ideologie „beztřídní společnosti“, kde si budou všichni rovni, která ovládla myšlení celých mas. Během tří poválečných let českoslovenští komunisté pod vedením a bedlivým dohledem soudruhů z Kremlu postupně obsadili všechny důležité posty ve státě a po únoru 1948 začal rudý teror. Režim v Československu byl označen za lidově demokratický, v platnost vešla nová Ústava, která stavěla mimo zákon vše „buržoazní“, tedy podnikavost, samostatnost, úspěch a bohatství.

Továrník František Halama se přes noc stal nepřítelem lidu. Jako bohatý a úspěšný člověk patřil k těm, kdo měli být vyloučeni ze společnosti, kde nejsou žádní vykořisťovatelé a všichni společně pracují pro lepší zítřky. Už dva dny po komunistickém převratu, 27. února 1948, mu byla zabavena firma včetně peněz, umělecky cenných forem, skladových zásob, budov i pozemků a vše přešlo do rukou státu.

Jelikož totalitní ideologie má schopnost probouzet v lidech záporné vlastnosti, neúspěšní sousedé s páskami Národní fronty na rukávech radostně znárodňovali a přehrabovali se v osobním majetku rodiny Halamových. Tyto krádeže za bílého dne byly na denním pořádku po celé zemi. Vždyť v každé vesnici či městě žili lidé, kteří se díky vlastní podnikavosti měli lépe než ostatní. A s nimi bylo potřeba „zatočit“.

Lidé žijící v totalitním systému mají na vybranou: utéct, nebo zůstat. František Halama se rozhodl pro druhou možnost. Navzdory čerstvému uznání „Cena za výjimečnost“ od marockého sultána, přes četná ocenění ze světových výstav a nezměrné zkušenosti se ve své bývalé firmě paradoxně stal pouhým řadovým dělníkem. Jeho syn nesměl studovat. Rodina byla vystavena domovním prohlídkám a výslechům tajné policie. Do domu mu nastěhovali rodinu prověřeného komunisty, takže měl nezvaného hosta každý den v kuchyni. Františkova manufaktura se později stala součástí obřího národního podniku Železnobrodské sklo. Ten pohltil všechny soukromé sklářské dílny po celém Jablonecku. Tak vypadalo vítězství pracujícího lidu.

Jen stěží si lze představit, jak se František Halama v té době cítil. Nemohl předat své zkušenosti se řízením sklářského podniku malému Františkovi, jemuž byly v té době teprve 4 roky. Zažíval značné rozčarování, stále však věřil, že tahle nespravedlivá doba brzy odezní a vše se v dobré obrátí. Vždyť všechno kolem se příčilo zdravému rozumu a jeho podnikatelským instinktům. Kdo by si tehdy pomyslel, že se tato temná epizoda protáhne na 40 let.

Dobový tisk oslavoval vítězství socialismu na všech frontách. V letech 1948-1989 vyvážel státní podnik Železnobrodské sklo do zahraničí broušené vázy, ovocné a dezertní mísy, flakóny, sklenice, bonboniéry, likérové a toaletní soupravy vyráběné stále pomocí ukradených Františkových forem. Sklo z Jablonecka bylo v cizině prezentováno jako pýcha československého lidu, který o tom paradoxu neměl ani ponětí.

Postupně se s klesající výkonností socialistického hospodářství zhoršovala i kvalita železnobrodského skla. Sériové výrobky bez pečlivého opracování vycházely z rukou frustrovaných lidí bez zájmu o kvalitní řemeslo a bez jakékoli perspektivy.

Plynuly měsíce, roky a celá desetiletí a národu začalo docházet, že zářivá budoucnost pod rudou hvězdou nikdy nenastane. Stačilo se projít po Praze, nahlédnout do obchodů, a hned bylo každému jasné, že ráj na zemi vypadá jinak. Život ve lži navíc pokřivil lidské duše a v ideály komunismu už přestaly věřit i vládnoucí kruhy. Sovětský svaz se rozpadal a v Kremlu se potýkali s vlastními problémy.

K Halamovým zavítal tajemný cizinec s lákavou nabídkou, že odkoupí veškeré duševní vlastnictví po dědečkovi, včetně forem a výkresů. Pro rodinu, která už s výrobou skla neměla osobní zkušenost, to bylo velké pokušení. Sešla se tedy rodinná rada, a to stále v témže domě č.p. 55 v Železném Brodě, který si dědeček zakladatel před druhou světovou válkou zvolil za své sídlo, tuto adresu vepsal do značky a lepil ji na všechny své výrobky odcházející do světa. Rodinná rada rozhodla jednoznačně: Neprodáme. Chceme zpátky své sklářské formy a navážeme na dědečkovu práci. Chybějící zkušenosti si doplníme za pochodu. Nejkrásnější české sklo značky František Halama bude opět obdivovat celý svět. A pustíme se do toho společně celá rodina.

Začal kolotoč právních bitev, protože se nikomu nechtělo vracet něco, co už 40 let považoval za svůj majetek. Některé sklářské formy se ztratily, jiné nástroje se při předávání záhadně poškodily. Privatizované podniky začaly tušit, že jim před očima vyrůstá nepříjemná konkurence a že přijdou o důležitou část svého sortimentu. Tahanice pokračovaly, po letech právních sporů se dokonce ztratil celý soudní spis.

Broušená skleněná váza dokáže otevřít nejedny dveře. Své o tom vědí František a Robert Halamovi, kteří už čtvrt století přinášejí zákazníkům skleněnou krásu.

Nenabízejí jen průzračnost českého skla a fantazii českých výtvarníků. Ve výrobcích značky František Halama se snoubí jemná práce pevné ruky s pozorností zkušeného oka a soustředěnou myslí. Odráží se v nich také uspokojení člověka, který ruční výrobek vytvořil a kochal se jeho dokonalou krásou.

Nad každou vázou, mísou i ornamentem se jako neviditelný obláček vznáší vize Františka Halamy, s níž se onoho srpnového rána 1932 vydal do světa podnikání: vyrábět co možná nejkrásnější české sklo. Vize tak pevná, že ji nedokázaly zničit ani lidská závist či chamtivost, tanky, tajná policie ani žádný z totalitních režimů. Sen tak mocný, že Františkovým potomkům pomáhá otevírat dveře po celém světě i dnes.

A svět přijímá dílo rodiny Halamových s otevřenou náručí. Většina produkce opouští Evropu a směřuje na Blízký i Dálný východ, do zemí Perského zálivu, do Číny a do Japonska. Páteří produkce značky František Halama zůstává i nadále reliéfní sklo vyráběné v uměleckých formách po dědečkovi, otec se synem se však nezaleknou žádné nové výzvy. Proto v jejich portfoliu najdeme i exkluzivní sklo pro zvláštní příležitosti vyrobené v jediném exempláři. Už zakladatel František říkal: „Co si lze představit, to lze i uskutečnit.“ Tím se řídí i jeho vnuk Robert Halama, který rodinnou firmu již řadu let vede.

Na podzim roku 2007 Roberta napadlo, že by otce potěšil titul Podnikatel roku, a tajně ho do této celostátní soutěže přihlásil. František Halama se zúčastnil vyhlašování krajského kola a ke svému překvapení odcházel z pódia s cenou za první místo. Toto ocenění znamenalo pro jejich podnikání zásadní posun, jelikož se tyto soutěže konají pod záštitou významných politiků a ministrů, a Halamovým se tím pootevřely dveře do oblasti diplomacie a protokolu. Zde jsou dary nesmírně důležité, jako forma uznání a dobré vůle reprezentují český stát a musí být výjimečné. A tak se František a Robert Halamovi stali jistým způsobem neoficiálními českými diplomaty, kteří svými výrobky navazují se světem první křehký kontakt.

V pohádkách se říká, že láska překoná všechna protivenství. Láska ke sklu je víra v zázračnou moc krásy, která povznáší lidské duše. A z lásky se také Robertu Halamovi narodily děti a nit rodinné tradice se může odvíjet dál do budoucnosti. Děti jsou dnes už ve věku, kdy se z nich stávají osobnosti s vlastním názorem. Dcera přemýšlí o tom, jak by mohlo vypadat broušené sklo v 21. století, a syn si před mapou světa v otcově pracovně představuje, kde všude by se také mohlo líbit.

A co se děje dnes?